Filmy T - Ž

Vzpoura (režie Masaki Kobayashi)*****

18. září 2007 v 19:19 | Reda
Možná jsem právě viděla nejlepší film svého života. Myslela jsem, že Kurosawa jako velikán ční nad svými japonskými kolegy, ale Kobayashiho vzpoura je působivější než všechny Kurosawovy filmy dohromady. Možná prostě proto, že ten příběh je tak univerzální, tak srozumitelný, blízký i těm, pro které jsou samurajské bitvy mečem stejně vzdálené jako souboje světelnými meči v Hvězdným válkách.
Japonsko, extrémně hierarchizované a ritualizované ještě dnes, by bylo ve středověku pro dnešního Evropana peklem na zemi. Každý človíček byl součástí nesmiřitelného mechanismu a měl na vlastní život tak strašně málo prostoru mezi mantinely! Tak přesně a přísně bylo předepsáno, co a jak má dělat, co, komu a jak má říkat. Jistě to mnohým život usnadnilo, nenesli žádnou tíhu rozhodování, měli život nalinkovaný. Pokud ale na vrcholku mašinérie stanul tyran, neměl ani samuraj víc práva na citový život než otrok v starověkém Římě. Natožpak žena, se kterou se nakládá jako s předmětem, bez mrknutí oka musí opouštět své ještě kojené děti.
Celý příběh je poskládaný jako náhrdelník z diamantů, divák nevydechne ani na chvíli, osudové kolo příběhu se neúprosně otáčí a utahuje šroub. Když si představím, kolik trapných ubrečených, ukřičených a polopatických, slzy diváka marně ždímajících scén by bylo v hollywoodském remaku Vzpoury (a hrál by tam Cruise, Cage, Clooney…), dělá se mi zle. Toshiro Mifune v hlavní roli, geniální v Kurosawových filmech, se zde překonává. V první třetině, kdy představuje člověka rezignovaného v nešťastém manželství a v službě tyranovi, je nevýrazný a nerozeznatelný od ostatních postav. Čím více se probouzí k životu - i když je mu jasné, že to probuzení k životu ho bude nejspíš stát život - tím zřetelnější postavou se stává. Nakonec z něj čiší taková síla, že tomu věříme, když likviduje desítky soupeřů v závěrečném krveprolití. Yoko Tsukasa hraje taky úžasně. Japonská dívenka, loutka cupkající malými krůčky, krásná, zdvořilá a milá, klame tělem. Ani to nejdrsnější vydírání ji nedonutí, aby zradila samu sebe. Jak šťastni jsme tady v naší útulné zemi a útulné době, že pokud se rozhodneme nezradit sami sebe, nemá to krvavé důsledky.

Ztraceno v překladu (režie Sophia Coppola)**

18. září 2007 v 19:11 | Reda
Jen málokdy se můj názor tak zcela míjí s názorem prakticky všech, kdo ho viděli. Krásný, lahodný, … blaženost, film dojal, film jsem si zamiloval… to jsou přívlastky, kterými diváci hýří, recenzenti jsou taky nadšení. Ne že bych si myslela, že je to úplně špatný film. Bill Murray je boží coby vtipný a moudrý herec na prahu zralého věku. Ale: asi každý z nás se ocitl na hotelu v cizím městě, bez rodiny a bez přátel, a zachvátila ho hotelová nuda, ve které byl ponechán sám sobě. Ale natočit o tom film je tak nudné jako hotelová nuda sama.
Navíc je zhoubné vytvářet iluze, že existují takové vztahy, jaký film popisuje: stárnoucí muži, jakož i ženy, jsou zřídka vtipní a moudří a zároveň si nejistí obsahem svého života a svého já vůbec. Poslední dobou využívají režiséři Billa Murraye pro postavy se zajímavou fasádou, která naznačuje hloubky, jež v postavě ale absolutně nejsou. Jestliže jejich vztah nebyl sexuální, dovede si někdo představit stejný film se stárnoucí vtipnou a moudrou herečkou v depresi a její setkávání s mladým čerstvě ženatým klukem? Nebylo by to DIVNÉ a navíc i trošku, tak nějak, NEPŘITAŽLIVÉ?

Temný obraz (režie Richard Linklater)*****

8. srpna 2007 v 11:54 | Reda
Varování: tato minirecenze bude extrémně subjektivní a nemůže nikomu posloužit jako vodítko. Jednak pokládám sci-fi literaturu, je-li kvalitní, ze elitní výsek literatury. Jednak mezi sci-fi autory obzvlášť miluji Philipa K. Dicka, mystika a vizionáře. Od filmu Sním či bdím? (Waking Life) obdivuju Richarda Linklatera a rotoscoping mám za geniální metodu, která slučuje přednosti hraného filmu (výrazový rejstřík skutečných představitelů) a filmu animovaného (který příběh zevšeobecňuje, přibližuje literatuře v tom smyslu, že nechává prostor pro divákovu fantazii). A od filmu Constantine mám slabost pro Keanu Reevese a jeho magické kouzlo a oduševnělost, což z něj obojí jaksi vyzařuje (a to i tehdy, je-li nakreslený).
Film Temný obraz podle stejnojmenné knihy P. K. Dicka je "zčásti sci-fi, trochu detektivka, trochu komedie a režisér Linklater se nikdy nemůže rozhodnout jen pro jednu polohu" (Karolína Zalabáková). A proč by se rozhodoval, když může mít všechno ku prospěchu výsledku! Je to především o vnímání reality, pod vlivem drog a pod vlivem s drogami bojující společnosti, která staví své protidrogové hlídače do situace, že neznají jeden druhého, takže nakonec není jasné, kdo je sledující a kdo sledovaný, a slabší povahy to psychicky neunesou. Že je protidrogová léčebna největším tajným producentem drog, to je třešnička na dortu, která celý příběh krásně zacyklí. Nádherně otevřený konec, kdy příběh sice skončí špatně, jak jinak v neutěšeném světě plném fízlů a feťáků, ale s malilinkým světýlkem naděje v podobě modré květinky, kterou si z důvodu jen podvědomého zastrčí zcela vyhaslý hrdina tajně do boty.

Umělcova smlouva (režie Peter Greenaway)**

30. července 2007 v 22:27 | Reda
A sublime piece of filmmaking nebo work of a brilliant smart-ass? Samozřejmě oboje, pro mě ale je důležitější to druhé. Když si člověk pustí Umělcovu smlouvu a následně dejme tomu Nebe od Tykwera (ano, a to se mi stalo), je Nebe osvěžující jako doušek živé vody. Nekonečné a šroubované promluvy (ovšemže jsou takové schválně) Greenawayových postav ve srovnání s nesmírně úspornými dialogy Tykwerovými, a to jsou ještě některé pronášeny anglicky a tlumočeny do italštiny. Složitá a nesrozumitelná skládanka Greenawayova příběhu v kontrastu s příběhem prostým jako úsečka, o jehož konci není pochyb. Greenaway, kterého jenom sledujete a Tykwer, kterého procítíte.
Krajina a kostýmy jsou pěkné napohled, ale do vizuálních hodů třeba filmu Zet a dvě nuly to má hodně daleko. I kameraman, stejně jako titulní hrdina, se jakoby stále dívá jen z několika nehybných bodů, stále na totéž.
A že bych s přáteli v kavárně nebo u vína dlouhé hodiny rozebírala, co se přesně odehrálo, to opravdu nehrozí. Pána domu někdo zabil, ale film ve mně nevzbudil sebemenší zvědavý zájem o to, kdo to byl. Hádanka čistě intelektuální nechává průměrného diváka chladným. Postavy odříkávají svoje chytré a vycezilované průpovídky, ale vtip v nich buď není nebo je na něj potřeba mnohem vyšší IQ, než jakým průměrný divák disponuje (ano, to jsem já, ten průměrný divák, a myslím tím průměrného diváka z těch, kteří si Greenawaye pustí a neutečou). Film exceluje v jednom směru: erotické scény jsou opravdu erotické, aniž je vidět kousek nahého těla. Za zmínku a zájem stojí nesympatický hrdina, přes svoje mládí puntičkářský podivín s obrovským míněním o sobě samém, jehož arogance je tak nechutná, že trest musí zákonitě přijít - úplně by ale stačilo, kdyby mu někdo vyrazil pár zubů. Není divu, že neví, co se kolem něj děje. Ani divák po většinu filmu neví, kam příběh spěje, a hrůzná smrt nepřichází nijak nevyhnutelně a očekávaně.

Ztracen v La Mancha (režie Louis Pepe a Keith Fulton)*****

25. června 2007 v 20:18 | Reda
Možná proto, že je to dokument, už týdny na mě žádný film tolik nezapůsobil jako Ztracen v La Mancha. Kdybych měla 40 miliónů dolarů, tak je Terrymu Gilliamovi nabídnu, aby svého Quijota natočil. Začíná jako klasický film o filmu, obtíže předcházející natáčení jsou sice velké, ale až bude film hotový, tak se jim společně zasmějeme. Terry Gilliam se směje hlasitým nenakažlivým smíchem. První den natáčení první morová rána, druhý den natáčení druhá morová rána, třetí den natáčení rána třetí. Terry Gilliam se stále směje, ale smíchu se to podobá stále méně. Přitom ten film by byl nádherný! Vidíme dokonalé kresby v Gilliamově storyboardu, vidíme zkoušky obrů, vidíme řady a řady kostýmů, zástupy loutek, krajinu. Věříme Gilliamovi, že Jean Rochefort je jediný herec na celém světě, který je dost starý, hubený, charismatický a dost dobrý jezdec, aby Quijota mohl hrát. A tak vidíme, jak se jednomu geniálnímu tvůrci zhroutí sen, který by obohatil nás všechny. Nakonec on si ten film v hlavě promítal už mnohokrát a zná ho nazpaměť, to my ho nikdy neuvidíme!

Zazie v metru (režie Louis Malle)***

2. února 2007 v 17:35 | Reda
Takhle by vypadaly grotesky v 50. letech, kdyby ještě točili klasikové černobílé éry. Zazie jsme viděla - zatím - pouze jednou a to je málo. Ztřeštěná absurdní surrealisticko-dadaistická komedie ve zběsilém tempu, která se odehrává zdánlivě v Paříži, ale spíš v nějaké bizarní Paříži "za zrcadlem", je tolik plná všeho - gagů, obrazů, narážek - že se to nedá stíhat. Pokus filmovou řečí efektů, triků, střihů, zpomalování a zrychlování a jiných vizuálních kouzel zachytit ducha literární předlohy, která si hraje s jazykem stejně nevázaně, chytře a hlavně zábavně, víceméně vyšel. Zazie je úchvatná, spratek předčasně vyspělý, drzý a bez zábran, přesto k zulíbání. Nejen ale hlavně ve scénách na Eiffelovce se groteska mění v něco ještě lepšího, ve výpověď o životě s laskavou poetickou nadsázkou.

Zlomené květiny (režie Jim Jarmusch)***

7. října 2006 v 23:43 | Reda
Banální až plytký příběh, bez pointy. Bill Murray melancholický a depresivní, nevěřím, že tenhle člověk je Don Juan a zbohatl vlastním přičiněním. Ovšem dobře se na to kouká. Divák je trochu zvědavý, kdo je tajemná matka. Naštěstí jen trochu, protože se stejně nic nedozví. Divák se baví panoptikem postav - zajímavá krátká nahlédnutí do několika životů - a vtipnými momenty. Divák čekal od Jarmusche více filozofie než to, co hrdina vykoktal o minulosti, budoucnosti a přítomnosti.

Vykoupení z věznice Shawshank (režie Frank Darabont)*****

7. října 2006 v 23:38 | Reda
Tento film řadím do kategorie robinzonád - příběh někoho, kdo ze dne na den přijde o majetek, domov, přátele a celou svoji existenci vybuduje od základu znova. Robinsona Crusoa jsem četla asi patnáctkrát, tedy mám pro tento typ příběhů slabost. Úspěšný a majetný hrdina je odsouzen za vraždu své ženy, život tráví ve věznici, ale neživoří. Získá přátele, svým způsobem kariéru a postavení a má "hvězdu" - dlouhodobý cíl, na kterém pracuje (pochopitelně útěk). A kterého taky dosáhne. Film nádherný jako dětský Štědrý večer, který ve vás zanechá blažený pocit: Život je dobrý!

Zkrocená hora (režie Ang Lee)*****

7. října 2006 v 23:34 | Reda
Něžné, krásné, hluboké, smutné. Jeden z mála filmů, které nejsou jen filmovým zážitkem, ale opravdovým zážitkem. Řekla bych, že ho ale spíše ocení ženy. Heterosexuální muži mají k homosexualitě složité vztahy.
O tom, jak se dá promarnit vztah. Jak se dá promarnit život. Jakou moc nad námi mají naše vlastní předsudky. Jak jedno setkání, jedno léto, jedno z mnoha - nic netušíme, nic neplánujeme, nic si nepředstavujeme a ještě dlouho poté si myslíme, že všechno bude jako dřív - se stane tím nejdůležitějším v našem životě, a zpátky už nevrátíme nic.
Nechci vidět znova, všechno jsem si odnesla z prvního zhlédnutí.

Trio z Belleville (režie Sylvain Chomet)****

7. října 2006 v 23:03 | Reda
Animovaná dobrodružná retrokomedie, ale proboha nepusťte to dětem! Něco tak depresivního nebo přinejmenším melancholického jsem už dávno neviděla. Neradostný až drastický příběh, chmurná atmosféra, výtvarný styl spočívající v karikatuře přehánějící všechny ošklivosti. K atmosféře pochmurné podivnosti přispívá i to, že se ve filmu prakticky nemluví (pouze pes věčně štěká a je tím přesně tak otravný, jak to psi umějí). Napínavé, protože neurčitost žánru ani nedává tušit, kam příběh povede, plné ujetých nápadů, pravý opak uhlazenosti amerických či japonských animovaných filmů.
Kouzlo očekávání samozřejmě napodruhé nebude fungovat, ale určitě si vychutnám hudbu, jednotlivé scénky, nápady, vtípky, narážky, dobové detaily…

Válka světů (režie Steven Spielberg)***

7. října 2006 v 22:14 | Reda
Má něco do sebe a pár velmi dobrých momentů (projíždějící hořící vlak, čurat ano, ale se zavřenýma očima). Nevalný vztah dětí k otci Cruisovi působí reálně. Působí reálně, když se nejdřív divně zatáhne a pak puká asfalt a něco divného se vysouvá. Lidé se zvědavě sbíhají. Pak už je jasné, co se děje, a lidé utíkají, mají strach. Žádný patos, žádné vlastenectví. Setkání s mimozemšťany ve sklepě je antiklimax, skoro vždycky je lepší jen naznačit než ukázat. Aby navíc byli tak hloupí, že tam nikoho nenajdou - to by dokázal i padouch Santer z Vinnetoua! Ty jejich divné stroje jezdící na lidskou krev jsou úchylné - ale uznávám, že něco tam zblízka být muselo. Usmolené, uprášené, neslavné vítězství a návrat - sice věrohodné, ale příliš depresivní. Šťastné shledání celé rodiny nezachrání celé příliš chladné vyznění.

Život Davida Galea (režie Alan Parker) ***

7. října 2006 v 15:21 | Reda
S dokonalým Kevinem Spaceym coby bojovníkem proti trestu smrti, který se octne v cele smrti. Dobrý thriller, o něco méně dobrý film - psychologicky nevěrohodný. Nikdo by nespáchal sebevraždu tímto zdlouhavým způsobem, jakkoli chorý by to byl mozek. (Myslím sebevraždu Davida Galea. Ta druhá je příšerná, ale uvěřitelná.) Nikdo by nenechal poskvrnit svou památku tak nechutným způsobem, i když to nebyla vražda. Obzvlášť má-li syna, na kterém mu záleží. Film zanechává v divákovi divnou pachuť.
 
 

Reklama