Filmy Q - Š

Štěstí (režie Bohdan Sláma)***

18. září 2007 v 19:13 | Reda
Štěstí je dobrý film, kterému jen pár kousíčků schází k dokonalosti. Nemůžu ho srovnávat s ostatními současnými českými filmy, protože se jim většinou vyhýbám, ale jistě se mezi nimi tyčí jako velikán. Snese daleko náročnější srovnání. Konečně (opět?) český film, ze kterého nečiší záměr udělat jakýkoli film, nýbrž záměr udělat právě tento film. Jinými slovy záměr něco sdělit. Taťána Vilhelmová hraje dokonale (bez sebemenší vady na kráse jejího výkonu). Scény z manželského života Polívka - Stašová jsou přesné (až na přehrávající Stašovou). Aňa Geislerová je naprosto věrohodně šílená. Příběh se odehrává v nehostinném prostředí panelákových rodin s výhledem na tepelné elektrárny (pár z těch mnoha záběrů bych ale vystřihla, vlastně mohl stačit jeden). Nižší až nižší střední třída - to je osvěžující po věčných napucovaných Pražácích v českých filmech. Herci mají minimum make-upu, což filmu dodává věrohodnosti, Taťána je tím pádem opravdu obyčejná a Aňa opravdu nemocná. A to nejdůležitější: poselství filmu, jak jsem ho viděla já: To jediné, co je v životě důležité, jsou vztahy. Ke štěstí stačí málo: jídlo, střecha nad hlavou - a lidi. Člověk nemusí být nesobecký světec, aby cítil, že jsou situace, kdy nemůže jinak, než konat dobro. Konání dobra je zřídka odměněno pochvalou a vděčností - pochvala, vděčnost, poděkování, to opravdu není důvod, proč lidé dělají dobré skutky, ty důvody jsou mnohem hlouběji.
PS: Pro zájemce ty scházející kousíčky: Proč děti musí vždycky do vany, když se má symbolizovat láskyplná péče? Příliš mnoho kouřících komínů. Příběh je skvělý, život píše příběhy daleko "vykonstruovanější" - jenomže to prostředí není tvůrcům nejspíš důvěrně známo, takže nepůsobí do detailu autenticky, jakoby ten svět měl málo detailů a málo postav.

Skrytá identita (režie Martin Scorsese)**

17. června 2007 v 14:04 | Reda
Žádné honičky autem, žádné nekonečné přestřelky, žádní velcí frajeři odvádějící intelektuálně i fyzicky nadlidské výkony. To jsou ohromná plus, to už dnes u kriminálního filmu znamená automaticky vyšší ambice. Skvělí herci, nesmrtelný Nicholson a DiCaprio, největší hvězda filmu. Napínavý příběh. Tím končí hlavní chvála. Bohužel příliš mnoho scházelo k dokonalosti, ambice víceméně zůstaly nenaplněny. Největší prostor dostal hlavní padouch, nechutná zrůda. Jestliže mu Damon pomáhal proto, aby se s jeho pomocí dostal nahoru, nebylo jasné, jak ta pomoc vypadala a hlavně riziko bylo příliš vysoké. Psycholožka se zapletla s oběma mladými hrdiny, to měla být úspora v počtu hereček? No, já vím, že ne, ale stejně to působilo samoúčelně a chudák si s tím nevěděla rady, ostatně Damon taky ne a scénarista si taky nebyl jistý. Scénarista si ostatně nebyl jistý mockrát. Proč nezatkli Nicholsona během obchodu s Číňany? Pouze proto, že by byl konec příběhu, žádný jiný důvod policisté neměli. Proč si DiCaprio dával schůzku s Damonem na střeše? Proč si s ním vůbec dával schůzku? Jediný důvod vidím v tom, že takhle se tam mohlo sejít mnoho policistů, z nichž někteří nevěděli, která bije, a mohlo dojít k závěrečnému masakru. DiCaprio přišel o důkazy, že je policajt, neboť kromě počítače (tam stačilo zmáčknout Delete) o tom věděli jen dva lidé, jeden byl zabit a druhý dostal dva týdny volna! V podstatě celý film byl o tom, jak měl DiCaprio štěstí, že Nicholson tak dlouho nepřišel na to, že je policajt, a jak měl Damon štěstí, že policajti tak dlouho nepřišli na to, že je Nicholsonův špicl. - Přesto se ještě vrátím k pochvalám. Film neskončil happy endem, což korespondovalo s celkovou atmosférou. DiCaprio, který zraje jako víno, byl tím, co drželo film pohromadě. Jeho od začátku zpackaný život, jeho usilovný boj o opuštění prostředí, ve kterém vyrůstal, odvaha, zoufalství i strach, které ho provázely po celou dobu, kdy hrál roli gangstera v Nicholsonově bandě, přičemž tuto roli si nevybral, nýbrž k ní byl přinucen, to patřilo ke kladům, které pozvedly film o třídu výš. Ovšem Oskara bych filmu nedala ani náhodou.

Šťastni spolu (režie Kar-wai Wong)***

17. června 2007 v 14:02 | Reda
Pokud nebylo jasné před začátkem filmu, že název bude ironický, je to jasné během prvních metrů filmu. Po první scéně odchází běžný mužský divák na nejvyšší míru znechucen, brzy nato všichni ostatní běžní diváci. Se vztahy homosexuálních mužů mají problém zejména heterosexuální muži, tak si myslím, že nejvíce si film prožijí a porozumí mu ženy. Ti dva jsou osamělí mezi většinovou společností už pro svou jinou sexuální orientaci a tuhle vykořeněnost několikanásobně znásobí fakt, že se octnou v Argentině. Malér je navíc v tom, že nedokážou žít spolu ani jeden bez druhého. Ten kolotoč rozchodů a nových pokračování je zdánlivě nudný - pro diváka s nějakou životní zkušeností je to ale přesné zachycení skutečnosti: někdy prostě nejde ani pokračovat ani skončit a člověk tak dlouho zkouší oboje, dokud se akutní bolest nepromění v chronickou a ta neotupí na snesitelnou míru.
Postavy jsou skvěle zahrané a skvěle vybraní představitelé: jeden melancholický a hluboký, druhý povrchní floutek a zlodějíček. Zatímco první trpí neustále a vidíme to na něm, druhý nejspíš svým chováním bolest maskuje. Když víme, že jeden z herců spáchal pár let poté sebevraždu, jsme si jisti, že to byl "melancholik". Život ale není tak lehce čitelný - byl to ten druhý.
Změny barevnosti a vložené scény ilustrující emoce a nálady spolu s hudbou vtahují diváka do příběhu; nejvíce jsem ale ocenila zvláštní způsob vyprávění, kdy scény nemají pointu, situace končí dřív, než jsou dořečeny - i když děj plyne pomalu, divák je jaksi stále v napětí.

Střílejte na pianistu (režie François Truffaut)***

17. června 2007 v 14:01 | Reda
Stejně jako v dalších filmech francouzské nové vlny, hrdina jakoby neměl vlastní vůli, vlastní život, nechává se strhnout okolnostmi, nikoli osudově, ale jako by na tom stejně nezáleželo. Jde o život, ale film není úplně vážný, vrahouni nejsou zarputilí, nýbrž žvaní o sto šest. Bratři zločinci jsou sympatičtí - tedy to není žádná nová tradice. Přestřelka vypadá amatérsky, ale proč by neměla, není každý profesionálním zabijákem. Ani smrt se tu nebere moc vážně: takové věci se prostě stávají. Odrhovačka, kterou hraje v baru hrdina stále dokola, mi nepřestává znít v uších. Život jde dál… Trochu parodie na gangsterku, trochu drama, film je nejlepší tam, kde je nejvíc psychologický: slyšíme, co si hrdina myslí a koukáme, jak se to projeví v tom, co udělá.

Rekviem za sen (režie Darren Aronofsky)*****

31. března 2007 v 14:14 | Reda
Skvělá režie, dokonalý střih, fantastická kamera, úžasná hudba, perfektní herecké výkony. Dochází mi pochvalná adjektiva a to ještě nejsem u toho hlavního, u obsahu. Vzpomínám, co jsem viděla o drogách a proti drogám. Pavučina. Trainspotting. Traffic. Ale až tento film je tím opravdovým varováním, to ostatní jsou jen hříčky nebo trapné mentorování. Rekviem varuje chladnokrevně a mimochodem. Neříká: podívej, co udělá droga s tvým zdravím, s tvým tělem, s tvými vztahy. Říká to, podívej, co udělá droga s tvým životem. Podáš jí ruku a ať už jsi byl kýmkoli a měl jakékoli plány, IQ, charakter, odevzdals jí sebe celého, sakumprásk, celý svůj budoucí život, svoji duši. I když si ze začátku budeš myslet, že právě ty jsi ten, kdo to dokáže ukočírovat, je to jen neopodstatněná arogance.
Co se týče osamělé paní u televize, tak za prvé, jakto že Ellen Burstynová nedostala za tohle Oscara, za druhé, její drogou nebyla televize. Televize, jídlo, počítačové hry … to jsou coby drogy jen srandičky. Její příběh je o tom, pod jakou zástěrkou se může droga dostat i do života zákona poslušného občana. Což samozřejmě neznamená, drogová závislost je náhoda nebo smůla. Bezpochyby všichni hrdinové měli vážné problémy se svým životem dávno před tím, než ochutnali drogu, a u Ellen Burstynové to bylo nejpatrnější.

Sním či bdím (režie Richard Linklater)****

6. února 2007 v 9:39 | Reda
Abyste si film vychutnali, potřebujete: stoprocentní soustředění a trochu vzdělání (aby vás neodradila přemíra jmen). Vzdělání trochu mám a naprosté soustředění nebyl problém, film mě fascinoval od začátku až do konce. Jednak ta úžasná animace. Film byl nejdřív natočen naživo a dodatečně animován - je to poznat, i když to předem nevíte. Každá epizodka je animována trochu jinak, některé velmi realisticky, ale většinou tak, jakoby každá čárka či ploška žila svým životem, což filmu dodává jednak naléhavosti, jednak snovou kvalitu. Já vím, sny takhle nevypadají, ale přesto… A pak obsah. Vlastně jde tak trochu o sbírku názorů na život, smrt, sny, reinkarnaci, svobodnou vůli, zkrátka na ty opravdu nejdůležitější věci, vlastně na ty jedině důležité věci. Nejsou to názory, se kterými bychom se už předtím nesetkali, ale díky příběhu - ano, je tu příběh, svého druhu - a díky vášnivému, zaujatému přednesu těch, kteří je vyslovuji, nabývají najednou zvláštní… naléhavosti (opět). Příběh: POZOR SPOILER vlastně to můžete brát jako mysteriózní thriller ve smyslu Šestého smyslu. Hrdina se z každého snu probouzí do dalšího snu, až mu postupně dojde, že je mrtvý, bude snít navěky nebo po tu dobu několika minut, co mozek ještě žije ale tělo už ne, to nehraje roli, protože lineárně plynoucí čas je jen taková pomůcka, aby lidský život mohl proběhnout, a sen je reálný, dokud ho sníme, úplně stejně jako život je reálný, dokud ho žijeme.

Sladký čas Kalimagdory (režie Leopold Lahola)**

2. února 2007 v 15:38 | Reda
Kdysi jsem četla Spáče ve zvěrokruhu a je strhující. Sladký čas není strhující a kromě námětu a děje se zřejmě (už je to dávno, co jsem to četla) Spáči nepodobá, přesto je to film, ke kterému se v myšlenkách vracím, a znovu a znovu se ptám: Byl to dobrý film? O čem vlastně byl? Režisérovi se podařilo zachytit hrdinu v jeho ničemu nepodobné situaci, která ho činí cizincem mezi lidmi, nutí ho žít úplně jinak, úplně jinak hospodařit se svým životem. Jeho situace probouzí naši fantazii - je sice psancem, ale zato má obrovskou svobodu, ať prožije čas ohraničený koncem jedné zimy a začátkem zimy následující jakkoli, na jaře začne znovu s čistým štítem, čistou hlavou, nezatížený žádnými vztahy (kromě vztahu-nevztahu s vše odpouštějící Kalimagdorou v horách). V "jarním" období je film spíše o tom, jak čistý a otevřený je dospělý s dětskou duší a tedy to má ve společnosti těžké. Tenhle směr je ale zároveň popřen: jednak ho spousta lidí má ráda a pomáhá mu, jednak je nebezpečný, když se svou dospělou silou krade hračky dětem a v hračkářství. V "letním" období podléhá neřestem a neví si moc rady se sebou a svými vztahy. Na podzim už jenom bojuje se spánkem a film jen popisuje technicky tenhle boj, předem prohraný. Jako divák jsem čekala na nějaké rozseknutí té situace: ať se smíří, ať vyhraje láska nad spánkem, ať se vzbouří - proti moři běd se chopí zbraně - a zabije se, cokoli, co dá tomu příběhu smysl. Nestalo se nic, s posledními silami (poslední síly měl ale příliš dlouhou část filmu) se doplazí za Kalimagdorou a usne… Což je antiklimax. Jako mínus vidím také výkon německého herce v hlavní roli. Sice byl pohledný a i v zdevastovaném období, kdy kouří jeden nedopalek za druhým (nechutné) vypadal dobře, ale nevšimla jsem si, že by hrál.

Sedm (režie David Fischer)***

16. ledna 2007 v 19:40 | Reda
Film ve svém žánru dokonalý. Žánr: thriller, subžánr: thriller o odhalení sériového vraha. Geniální režie, která si pohlídala všechny aspekty. Nekolísající "noir" atmosféra, propracovaný scénář, nadprůměrné herecké výkony, nezapomenutelné scény, při kterých se vám zastaví srdce a obrátí žaludek… Natolik působivé finále, že když film skončí, je vám, jako byste dostali ránu do hlavy. Ale je tu jedna velká otázka: proč? Proč tolik umu, tolik umění, tolik mistrovství vkládat do vytvoření filmu, který je opravdu jenom thrillerem o chycení psychopatického vraha, bez nějakých zvláštních přesahů a ambicí, leda s tou ambicí uvrhnout diváka do deprese a znechucení z všudypřítomné špatnosti (oni "špatní" "potrestaní" zavraždění), nebezpečí (psychopatičtí a jiní vrazi) a zla vůbec. V děsivé atmosféře velkoměstské osamělosti, za stálého deště, v ponurých bytech, zakrvavených a páchnoucích mrtvolami, se odehrává takzvaný boj proti zločinu, který spočívá jen v bezradné evidenci následků psychopatova šílení. Ať už detektiv ztělesňující moudrost a trpělivost listuje Dantem nebo impulzivní a lehkomyslný zelenáč zírá na fotky z místa činu, oba jenom čekají, až se geniální šílenec objeví a dohraje s nimi svoji hru podle svých pravidel. Jakkoli jsou Freeman a Pitt dobří, Spacey hraje mimozemsky. Jeho psychopat je jako osvícený buddhistický mnich hluboce klidný, jen občas na zlomek vteřiny zahlédneme v jeho obličeji šílenství, a tato kombinace je strhující.

Serenity (režie Joss Whedon)**

7. prosince 2006 v 20:41 | Reda
Seriál Firefly jsem neviděla, neměla jsem tušení, že nějaký filmu předcházel, a vůbec mi k pochopení filmu nescházel. Ačkoli jsem začínala sledovat film s nedůvěrou, co je to za béčko, o kterém jsem nic neslyšela, skončila jsem s překvapením, jak to, že jsem neslyšela o sci-fi, které je lepší než Hvězdné války. Sci-fi western, hrdinové, kteří nejsou svatoušci, se pouštějí do ušlechtilé mise, jež je téměř beznadějná, a celý film, ačkoli je jeho dějištěm pořádný kus vesmíru, si vystačí pouze s lidstvem a jeho problémy, mimozemšťanů netřeba. Napínavý a výpravný film, na své si přijdou i milovníci vesmírných bojů a soubojů.

Santa je úchyl (režie Terry Zwigoff)*

21. října 2006 v 20:19 | Reda
Filmu jsem se dlouho vyhýbala ze strachu, že bude tak nepříjemný, jako je jeho název. Čeho se člověk bojí, to se i splní. Čtyři pětiny filmu se zabývají zobrazením lidské trosky. Není to romantický alkoholik, který klesl ke dnu … Je to bezcharakterní, nechutný šupák, který se pomočuje, šuká, co se namane, při jídle mu sousta padají z úst. Na filmu je chvályhodná jediná věc: odvaha režiséra, s jakou převálcoval všechna americká klišé o hezoučkých vánocích. Téhle drsné bezohlednosti by byl schopen málokdo. Mě osobně nadchlo něco jiného: Brett Kelly v roli málo bystrého dítěte ve svízelné životní situaci, jeho andělská trpělivost a blažená vyrovnanost. A nenamítám nic proti sentimentálnímu konci. Po celou dobu filmu je jasné, že pro hrdinu není záchrany, je příliš zdevastovaný. Přesto tito dva autsajdři, tito dva lúzři, alkoholu propadlý kriminálník a divný tlustý sirotek, dostávají v závěru šanci na ... kousek normálního života. Z filmu jsem odcházela naplněná opojným optimismem.

Špatná výchova (režie Pedro Almodóvar)***

7. října 2006 v 15:01 | Reda
Současná vyšší literatura se stydí za příběh, příběh je pasé. Současný román je o tom, jak někdo píše román. A to román zabilo. Doufám, že se to nestane i filmu. Špatná výchova je film o natáčení filmu. Příběh naštěstí zůstal, ale je překombinovaný. Enrique si čte povídku, která je skutečným příběhem ze života Enriqua a Ignacia. Přinesl mu ji Juan, který se vydává za Ignacia a ve filmu chce hrát Ignacia, který vystupuje jako Zahara (neboť je transvestita). A když si Enrique tuto povídku čte a je pro nás diváky vizualizována, vidíme v roli Ignacia - Zahary nikoli opravdového Ignacia, nýbrž Juana, vidíme tedy budoucí film. Flashbacky nás zavádějí do opravdové dětské minulosti Ignacia a Enriqua, a vzpomínky otce Manola do minulosti, která předcházela začátku filmu, kdy Juan přináší Enriquovi povídku. Celý ten komplikovaný příběh komplikovaných vztahů, zneužívání, osudové lásky, vražd je odvyprávěn tak, že není problém se v něm vyznat. Ale proč? Příběh není nahlížen z ničího hlediska, a není tam nikdo, koho litujeme, nenávidíme nebo si oblíbíme. Jestli Ignaciův úpadek zavinilo zneužívání v dětství, muselo by o něm být ve filmu víc než jeden náznak a dvě zmínky, aby se mohlo stát tématem filmu. Pro mě není Špatná výchova nadprůměrně dobrý film.
 
 

Reklama