Filmy I - M

Italština pro začátečníky (režie Lone Scherfigová)***

30. července 2007 v 22:34 | Reda
Není to romantická komedie a není to černá komedie. Není to vůbec komedie a humor by ten film zabil. Šedivé dánské městečko, možná periferie města. Nikdy nesvítí slunce. Hrdinové po třicítce, jejich rodiče nesnesitelní a nemocní, přesto oplákávaní, když zemřou. Stále bez partnerů (nebo už) a bez solidního zaměstnání či kariéry. Nešikovní, nesmělí, vyděšení, tak trochu smolaři, ale nevzdávají se, ještě stále mají budoucnost před sebou! Velmi autentické, takové životní úseky prožívá snad každý. Předpokládám, že film vyžaduje od diváka už nějakou životní zkušenost, aby si první dvě třetiny filmu "vychutnal", aby procítil, jak obrovské drama se vlastně v jejich životě odehrává - úsilí udělat ze svého života něco, s čím budou spokojeni, se může už brzy změnit v rezignaci.
Pomalé tempo, žádná hudba, žádná kouzla s kamerou, herci nenalíčení a neučesaní tak, aby byli za krasavce, zato hrají, jako byste koukali na opravdový život. Předpokládám, že takhle má vypadat film s osvědčením Dogma 95. Bojíte se, že hrdinové víc smůly už neunesou, a doufáte, že se tvůrci filmu slitují a alespoň některým z nich se otevře nějaká perspektiva.
Ovšem to, co následuje, to je konec k nějakému jinému filmu. Jako když toužíte po kopečku zmrzliny a musíte jí sníst celý kýbl. Je jí tolik, že už vůbec nechutná a je vám jedno, jakou má chuť. Nečekané dědictví, všichni smolaři na jednom zájezdu, kde se úhledně a šťastně spárují a pohádky je konec.
I tak je to ale nadprůměrně dobrý film, dojímavý a moudrý. Optimistický konec je možná méně umělecký, ale jako návod k životu praktičtější.

Leon (režie Luc Besson)****

1. května 2007 v 12:26 | Reda
Střílečka z doby, kdy střílečky měly atmosféru? Atmosféra tam bezpochyby je. Vnáší ji tam Jean Reno coby vrah smutné postavy, se svýma melancholickýma očima, francouzským přízvukem, hubenou postavou, pomalou chůzí, krátkýma kalhotama… Vnášejí ji tam detaily jeho osamělé existence, především jeho něžný vztah k jeho nerozlučné pokojové rostlině, záliba v mléku a starých muzikálech a také noc, kdy se poprvé po mnoha a mnoha letech ukládá na noc do postele, nikoli vsedě do křesla, a je to slast. Vnáší ji tam jeho "obrácení", kdy zcela neprofesionálně nakonec zabíjí bez objednávky, z citových důvodů. Vnáší ji tam geniálně na hranici komedie zahraná postava padoucha ve službách policie Garyho Oldmana. No a místo dnes více obvyklých šukacích scén a bujných poprsí zde Natalie Portmanová coby napůl dítě, napůl žena a jejich - Leonův a její - cudný vztah. Něco víc než střílečku z filmu také dělá závěr, kdy Natalie - Mathilda vystupuje z tohoto způsobu života, v němž se vraždí a demoluje, a krvavá epizoda se pro ni stává minulostí. Já snad budu muset dát - proti svému přesvědčení (zločinec není kladný hrdina!) čtyři hvězdičky...

Jaro, léto, podzim, zima… a jaro (režie Kim Ki-duk)***

1. května 2007 v 12:18 | Reda
Můj první Kim Ki-duk. Moje pocity jsou směsí fascinace a protestu. Fascinující jsou záběry přírody. Pohledy na tentýž přístřešek uprostřed téhož jezera obklopeného týmiž horami, v různou denní a roční dobu, jsou tak dokonalé, že se jim vyrovná jen čínská kresba několika tahy štětcem. Bohužel mě více dojímá příroda, která vypadá méně jako krotká zahrádka. Fascinující je příběh, krystalicky čistý, v jeho centru dobrý moudrý starý muž. Zdánlivě! Co je na tom moudrého vychovat chlapce zcela stranou od lidí a v nejcitlivějším věku ho vystavit déletrvající celodenní těsné blízkosti dívky, která je krásná a psychicky labilní. Nemuselo to skončit tragédií, ale skončilo a kdo by se divil! A potom ten konec starcova života - to je běžný postup buddhistických mudrců uklidit svoji mrtvolu tím, že provedeme sebeupálení na hranici? Tak brutální konec přece nemůže být zakončením moudrého a uměřeného života. A koloběh se opakuje, bývalý vrah se zabydlí v opuštěném svatostánku, koná pokání a - vychovává malého chlapce. Zajímavý, exotický příběh plný exotických předmětů a úkonů, v idylickém lůně přírody. Výbuchy brutality nás průběžně burcují z poklidu, do kterého nás krása přírody a zanedbatelný počet postav ukolébává.

Kokain (režie Ted Demme)**

31. března 2007 v 14:12 | Reda
Být poctivý se dnes nehodí. Bojujete proti zlu a zločinu - jste outsider. Ledaže přitom taky někoho zabijete, aniž musíte, pak jste trochu zajímavý. Ale opravdové příběhy už dnes prožívá jen zločinec. Nemusí to být vždycky vrah a lupič, tentokrát vezmeme zavděk pašerákem drog, který se vypracuje na významného a bohatého pašeráka drog. Celkem dobře se na to kouká: Johny Depp jako blonďák je zajímavý, ale že by měl co hrát, se mi nezdálo. To, co mohlo být na scénáři zajímavé - proč se dal na scestí, co ho pohánělo, jaké hodnoty vyznával - to všechno ve scénáři bylo jen mimochodem nebo vůbec. O čem to teda bylo, o technice zbohatnutí na drogách? O tom, jak si žije zbohatlík? Tak abychom to trochu zachránili, dáme tam pašerákovu hlubokou lásku ke dceři, kteroužto dcera neopětuje. Vlastně mi z celého filmu utkvěl jediný moment. Když se Johny Depp vrací z pobytu ve vězení, má bříško. V tu chvíli divákovi dochází: Johnyho cesta vzhůru už skončila, ten motor, co ho poháněl, se porouchal, a proto už mu štěstí přát nebude.

Mexická jízda (režie Alfonso Cuarón)***

31. března 2007 v 14:09 | Reda
Jedno léto v životě skoro dospělých mužů, plné sexu bez lechtivosti či oplzlosti, i tehdy, když je bez lásky. Hoši jsou prostě plní hormonů a chuti do života, vrhají se do něj bez zábran po hlavě, a film to nepřikrášluje ani neodsuzuje. Slovo otevřený je asi nejdůležitější pro charakteristiku filmu. Otevřeně jsou popsané nejen sexuální scény, ale občas i močení nebo onanování, nijak romanticky, nijak decentně, ale taky ne nevkusně, čili tak, jak to v životě opravdu zažíváme. Barevné, živelné, rozpálené Mexiko je nádhernou kulisou. A teď mínusy: chlapce plně chápu, ale Luisu ne. Dejme tomu, že mám 30 let, před sebou už jen pár týdnů života, manžela, který je mi soustavně nevěrný, snesitelné bolesti, v noci brečím strachem - nasednu do auta s téměř cizími mladíky, absolvuji nekonečnou zpocenou a zaprášenou cestu k moři, budu si s nimi užívat sexu a vyznávat filozofii: Život je jako pěna, užijme si ho, dokud tu je…? Možná ano, ale je to naplnění těch vzácných týdnů prázdnotou. Pro chlapce je výlet k moři a všechno, co katalyzátor Luisa, způsobí v jejich vztazích, křižovatkou jejich života. Jejich příběh je výborný. O Luise se toho ale moc nedozvíme, že je smrtelně nemocná se v zájmu jakés takés pointy dozvíme až nakonec.
Varování: Jestli máte film vidět dabovaný, tak raději vůbec!

Mimo zákon (režie Jim Jarmusch)***

25. února 2007 v 13:15 | Reda
Pokládám se za diváka, který pozná dobrý film. Tak tedy: poznávám, že Mimo zákon je velmi dobrý film. Ale můj šálek čaje to není. Bavila jsem se, ale nikoli obzvlášť. Oceňovala jsem hlavně inteligentní humor Benigniho zápasu s angličtinou a hudbu Toma Waitse.
Komedie, tragikomedie, thriller o útěku z vězení? Hrdinové nespravedlivě obvinění, jejichž situace se diváka moc nedotýká, neboť hrdinové ji snáší flegmaticky. Utečou z vězení - nedozvíme se jak, ale těžké to nebylo. Je těžké uniknout pronásledovatelům? Není, jediným problémem je vymotat se z nekonečné bažiny. Sblíží je společné dobrodružství? Nejspíš ne, jejich cesty se nakonec rozcházejí.
Příběh víceméně rezignuje na zápletku, která je osekaná na minimum, rezignuje na napětí i na barvy - film je černobílý. Dialogy jsou nekomplikované nebo komické, vždycky ale fascinující. Scény jednoduché - cela a bažina. Charaktery postav zůstanou nejasné, jejich psychologie nečitelná - prostě se kromě chorobně optimistického Benigniho ani nijak neprojevují. Na konci žádný vrchol či katarze, příběh jde do ztracena.
Takže co zbývá a co dělá tento film jedinečným, kde se bere jeho hypnotizující účinek? Právě proto, že diváka nerozptyluje nic, co činí běžný film běžným filmem, může se v klidu zanořit do dokonale absurdní atmosféry a existenciální situace vykořeněných hrdinů, smolařů, kteří to evidentně nikdy nikam nedotáhnou, nechat se unášet dlouhými scénami, v nichž se nic moc neděje, podobně jako v životě.

Inspektor Lavardin (režie Claude Chabrol)

25. února 2007 v 13:08 | Reda
Špatný a hloupý film, pouze úcta ke jménu režiséra a nevíra, že film bude až do konce tak špatný, mě držela u obrazovky. Tak jako dům rodiny zavražděného čišel prázdnotou, tak čišelo prázdnotou všechno, městečko, postavy, příběh. Nepříjemný a nesympatický inspektor, který se všemi zacházel jako s podřadným zbožím, své známosti s rodinou zavražděného využíval k bezostyšnému hrabání se v jejich věcech a nakonec i poškozování (rozbité oči). Nemám nic proti podivínským postavám, ale v tomto filmu se všichni chovají jaksi divně, ačkoli podivíni nejsou. Herci moc nehrají, neboť si nejsou jistí, koho vlastně hrají. To samo o sobě by stačilo na nula hvězdiček. A pak přijde závěr. Pan inspektor, tento nadčlověk rozhodující o právu a spravedlnosti, se rozhodne zamlčet pravdu, vydíráním přiměje mladého člověka ke křivému svědectví, které usvědčí nevinného. Ať je tento muž jakkoli velký darebák a nemrava, vraždou vinen není. S jakým asi pocitem bude žít svůj život skutečný viník, i když zabíjel(a) v sebeobraně: s příšerným tajemstvím, držen(a) v šachu inspektorem, který si pro sebe nechal (nikoli zničil) usvědčující důkaz.

Mazací hlava (režie David Lynch) ****

6. ledna 2007 v 20:48 | Reda
Film jako zlý sen. Tak jako u snu nezáleží tolik na příběhu jak spíš na pocitech, které tvoří jeho hlavní náplň. Úzkost ostrá jako nůž, bouchání na dveře pekla… Černobílá kamera, surrealistický příběh, klaustrofobické bytečky, mlha a déšť venku, mátožní herci, minimum dialogů, soundtrack tvořený ruchy, šumy a skřeky. Vše směřuje k vykolejení diváka a díky Lynchově talentu k vykolejení úspěšně dochází. Rozhodně nedoporučuji nikomu, kdo potratil dítě, porodil nedonošené dítě, má invalidní dítě nebo jiného invalidního blízkého, a také nikomu psychicky labilnímu a přecitlivělému. Obraz toho nemocného tvora, který je možná dítětem, mi nikdy nevymizí z paměti: bezmocného, bezpochyby neschopného života, jehož jenom vrstva obvazů drží zatím při životě, který má ale nad životy svých blízkých obrovskou moc. To ostatní se vydržet dá, i když zrcadlí - pokřiveně a zveličeně - ty nejnepříjemnější životní pocity, které občas máme: bezvýchodnost, absurditu, osamělost, smutek. Film, který jako žhavý drát zajede do našeho společného podvědomí a vynese na chvíli na světlo něco z toho horšího, co se tam skrývá.

Láska s výstrahou (režie Marc Lawrence) *

6. ledna 2007 v 20:37 | Reda
V podstatě tam není zápletka, v podstatě tam není překážka v lásce, o čem to vlastně je? Ona to ani láska není, spíš kamarádi, kteří si uvědomí, že jsou si tak blízcí, že by to mohlo stačit na vztah milenecký. I když si odskočíte na půl hodinky, klidně naskočíte do děje zpátky. Pohodová romantická komedie s Grantem, který tu naštěstí moc nehraje, takže vás neiritují jeho věčně stejné grimasy, a s Bullockovou, která hraje svoji obvyklou nervní potrhlou, avšak inteligentní slečnu. Občas vtipná hláška, pár běžných klišé, jejichž přítomnost uklidní. Zkrátka umění to není, ale zábava to docela je, a můžete u toho žehlit nebo luštit sudoku.

Lidská skvrna (režie Robert Benton)**

7. prosince 2006 v 20:42 | Reda
Bylo to o rasistické aféře univerzitního profesora před důchodem? Ne, protože aféra by mu nezlomila (profesní) krk, kdyby jeho život nestál na lži o jeho vlastním původu. Byl to příběh o tom, že jeho život stál na lži? Ne, protože se to dozvídáme až ke konci, kdy máme úplně jiné starosti s příběhem. Byl to příběh o pozdní a poslední lásce pana profesora? Snad, ale v tom případě na sebe neměla strhnout tolik pozornosti jeho milá. Určitě nejsem jediný z diváků, kdo od okamžiku, kdy se dozvěděl, jak přišla Faunia o děti, nemohl myslet na nic jiného, a Nicole by ani způsobem, kterým postavu hrála, nenechala nikoho zapomenout, v jak strašném pekle žije. Byl to příběh Faunie? Ne, protože je jen vedlejší postavou. Zkrátka přes obrovský náboj všech těch příběhů, jedinou emocí je soucit s Faunií, a hlavní dojem z filmu nevyváženost. Pan spisovatel, který to všechno zapsal, ten je jaksi úplně zbytečnou postavou; kouká a poslouchá. Vyhnanství pana profesora je popsáno bez emocí. Vadí mu vůbec? Měl svou práci vůbec rád? Nebo mu vadí, že přišel o prestižní místo? Nevíme. Vypadá docela v pohodě, a aniž by trpěl samotou či ztrátou manželky, vzápětí už je zamilovaný. Tragická smrt milenců, která má celý příběh uzavřít, se nezdá vůbec tragická, proto nezbývá dát ji na začátek filmu - tak se lépe ztratí, že není ani dojemná, ani očistná, ani nutná, je prostě nijaká…

Invaze barbarů (režie Denys Arcand)***

22. listopadu 2006 v 21:26 | Reda
Film o umírání. O tom, jak umřít dobře: musíte mít děti, které vás milují, a mít přátele, kteří vás milují - to ovšem tehdy, když umíráte předčasně, jinak už je velká část nebo většina přátel pod drnem. Přátelé jsou samozřejmě důležití v kterékoli životní etapě (děti také, ty ale ponechám stranou), člověka napadá, že už to prošvihl, neboť takoví přátelé s vámi musí prožít - intenzívně prožít - celý život, každodenně. Ale kromě příběhu postaršího umírajícího hrdiny se nepříliš očividně řeší jiná "umírání". Ta struktura není zřetelná, tak jako v životě je máloco zřetelné. Odchází generace lidí, kteří četli, přemýšleli, diskutovali, s příchodem každé nové ideologie se nadchli a doufali, že je to ta definitivní (viz rozhovor všech na chatě u jezera). Nenaznačuji, že byla lepší. Možná odchází západní civilizace, jak jsme ji znali - všechny ty změny v novém tisíciletí, které začalo pádem newyorských dvojčat. Vpád barbarů do antického Říma byl neodvratitelný a byla to vůbec tragédie? Postaru to už dál nešlo, kdo neroste, ten upadá. Film je zkrátka plný myšlenek a souvislostí a to i když nestačíte sledovat všechny dialogy: otázky, které se týkají frankofonních Kanaďanů a jejich vztahu k USA, státní zdravotnictví, byrokracie, moderní technologie, drogy, tvrdost mladých - bojí se emocí, nebo se naopak nebojí ukázat chlad? - Jistěže skutečnost je většinou jiná, umírání na rakovinu víc bolí a je méně důstojné, drogy se shání hůř (policie zřídka kooperuje), ale tenhle film je zkrátka o něčem jiném.

Já, robot (režie Alex Proyas)***

27. října 2006 v 20:02 | Reda
Skvělá výprava, tentokrát pro změnu projasněná vize budoucích měst, tedy dokud se nepokazí řáděním robotů. Děje nemnoho, ale slušná detektivní zápletka, která vás udrží v napětí. A hlavně Sonny. Robot, který dumá nad tím, jestli sní a cítí. To je totiž důvod, proč existuje science fiction - nikoli vyprávět báchorky plné intergalaktických válek a prapodivných zvířátek, ale klást otázky, které si zatím klást nemusíme, nebo klást otázky, které si klademe, ale podívat se na odpověď úplně zvenku, zdálky, prostě odjinud. Takže ta otázka tady zní, co je duše, jak se pozná, kde začíná? Dokáže člověk stvořit něco, co se duši podobá? Díky za ten pokus si ji položit, i když není první. Díky za slušnou podívanou, příště bych prosila méně rozbíjení a zabíjení.

Jarmark marnosti (režie Mira Nair)**

21. října 2006 v 20:03 | Reda
Tak tomu říkám promarněná šance. Nečekala bych, že to bude chytrá společenská kritika podle Thackeraye, ale mohl to být vtipný kostýmní romantický velkofilm, radost pohledět. Vizuálně to krásné je, ale něco se tam škaredě nepovedlo. Postavy se pletou, děj je překotný, dialogy vysvětlují jen máloco. Cosi se na plátně děje, cosi se tam prožívá, ale vy zůstáváte mimo. Nikdy jsem si nemyslela, že anglickou klasiku má točit Angličan, anglickost dokáže zachytit nejlépe právě někdo zvenku. Ale indická režisérka je opravdu vedle. Indické motivy neúměrně nafoukla, ty anglické se Anglii nepodobají, od gest počínaje… V panoptiku postaviček se nijak nerozhodla, kdo je jí sympatický a kdo ne. Takže sečteno, není to vlastně o ničem.

Insomnie (režie Christopher Nolan)****

13. října 2006 v 20:27 | Reda
Psychologický thriller par excellence. Pokud nevíte nic předem, těšíte se, že půjde jako už mnohokrát o souboj důvtipu mezi detektivem a vrahem, oba na opačné straně barikády. Ale detektiv udělá chybu (omylem zastřelí parťáka) a hned nato další (zatají to). Jak se ukáže později, vlastně to souvisí s chybou, kterou - v absolutně dobré víře - udělal už před časem (podvržení důkazu). Octne se nad propastí. A na stejné straně barikády jako vrah. Vy si nejdřív myslíte, že se z toho dostane, a on místo toho najednou propadne hlouběji… A jak se tak postupně propadá - a s každým propadem se vám zastaví srdce - ten zatracený polární den nekončí a každá bezesná noc je nesnesitelnější než ta předchozí, a každý den po té bezesné noci hroznější než ten předchozí.

Modrý samet (režie David Lynch)***

8. října 2006 v 0:10 | Reda
Chytře vystavěný film o důležitých věcech, ale film není příručka psychoanalýzy. Nechci film luštit jako křížovku - všimnu si jen toho, co se mi řekne jasně. Tempo je hlavně ze začátku až nesnesitelně pomalé, vypadá to, že atmosféra je pro Lynche důležitější než příběh. Však se dá taky krájet. Proto docela překvapí, že příběh se rozběhne a proběhne. A nejvíc překvapí happy end, který je tak šťastný, až působí jako parodie. Mladého hrdinu láká nakouknout do podsvětí, a když nakoukne, dokonce ho zláká natolik, že se s ním zaplete. Podle filmových zákonitostí by měl zatraceně hodně ztratit, ale nakonec neztratí nic, snad jen nevinnost, ale není to na něm vidět. Možná je poselstvím tohoto filmu, že člověk se musí smočit i ve stoce, aby dokázal žít plnohodnotně. Nevědět o tom, co se děje v trávě mezi hnilobou a hmyzem, znamená žít se zavřenýma očima - a bát se i svých vlastních hlubin. Silný a dobrý člověk se ve stoce neutopí.

Mefisto (režie István Szabó)*****

7. října 2006 v 22:23 | Reda
Mefisto je umělecké dílo bez vady a K.M. Brandauer hraje zázračně. On je snad geniální herec, co dokáže s obličejem i celým tělem! Kam se hrabe Depp nebo Spacey nebo kterýkoli můj jiný oblíbenec. Hodně jsem si užívala tu němčinu - buď znovuobjevuju nebo objevuju poprvé její přitažlivost. Němčina má něco do sebe a osud německého národa je tragický, i když to zní divně (aspoň nám, které komunisti celé dětství krmili 2. světovou válkou). Celá Szabóova trilogie (Mefisto, Plukovník Redl, Hanussen) je jako octnout se v jiném světě a zjistit, že existují i jiné filmy než jakkoli vynikající filmy americké a je napodobující.

King Kong (režie Peter Jackson)***

7. října 2006 v 21:31 | Reda
Pokud divákovi nečiní potíž uvěřit, že existuje tak obrovská opice, bude mu vadit pouze sentimentální scénka s tancem na ledě, která se hodí do Příšerek s.r.o., a ostrov příliš plný všelijakých bestií. Řítící se dinosauři jsou monumentální, ale monstrózní hmyz útočí tak dlouho, až už je to nudné. Vlastně mi neseděli ani divoši. Peter Jackson je skvělý režisér a prolog až po přistání u ostrova jsme si velmi užívala. Ačkoli proti velkolepým trikovým podívaným nic nemám, bylo mi líto, že nepokračuje příběh o lidských hrdinech, tak poutavě rozehraný. Jack Black hraje svého bezskrupulózního režiséra s perfektní nadsázkou a dokonale vykreslený New York 30. let vás chytne za srdce.
Samozřejmě se dá vidět několikrát.

Master and Commander (režie Peter Weir) ****

7. října 2006 v 21:19 | Reda
Skvělý film z mužského světa - moře, válka a věda. Velmi jsem ocenila, že tam nebyla vložena násilně žádná ženská postava. Člověk si zřetelně uvědomí, jak hloupě jsou někdy ženské postavy, ženské motivy, ženské problémy, ženský svět montovány do filmů, snad podle nějakého návodu či receptu, který praví "musí to být". Moře věrohodné, jako bych tam byla. U Hornova mysu jsem dostala mořskou nemoc.
Dá se vidět znova. A znova.

Lepší pozdě než později (režie Nancy Meyers)**

7. října 2006 v 20:38 | Reda
Dobře se na to kouká, téma je vám blízké, když vám táhne na padesát, Nicholson je boží a nebojí se totálně zesměšnit, Keatonová taky úžasná. Docela vás zajímá, jestli se Nicholson nakonec pokusí v tom vztahu s ženou přiměřeného věku zůstat. Keanu Reeves je čím starší tím exoticky hezčí, ale úplně mu tu lásku k ženě dvakrát starší nevěříte. Ovšem poslední čtvrtina filmu je naprostá katastrofa. Najednou se začne dít spousta zcela neuvěřitelných (Nicholson jde do sebe), trapných (několikanásobná prdel na jevišti) a překotně vyprávěných věcí (Nicholson objíždí všechny bývalé milenky), a pak už je celkem jedno, jak to dopadne, protože tomu stejně nevěříte.
Pokud se budu dívat znova, tak jenom do té doby, než k sobě najdou Nicholson a Keatonová cestu.

K smrti odsouzený uprchl (režie Robert Bresson)****

7. října 2006 v 14:37 | Reda
Pro útěkářské filmy mám slabost. Tento je prvotřídní. Tempo je pomalé, ale tím lépe. Díky názvu víme, jak to (nejspíš) dopadne, tak není potřeba spěchat, můžeme si vychutnat každou minutu. Dobrý film nemusí být nabitý akcí a postavami, důležitá je atmosféra, bonusem empatie s hrdinou.
Dá se vychutnat znovu. Pokud máte dost času.
 
 

Reklama