Filmy A

25. hodina (režie Spike Lee)**

25. února 2007 v 13:12 | Reda
Pokus o velký film ztroskotal ne malém tématu. Hlavní postavou filmu ovšem může být drogový dealer, který jde na sedm let do vězení, ale nikdy to nemůže být hrdina v kladném slova smyslu. Citlivý, hodný, přemýšlivý hoch, který udělal chybičku, tak se nám snaží příběh ukázat Montyho (a Edward Norton je právě tenhle typ). To se ale naprosto nesrovnává s tím, že vydělal těžké peníze na neštěstí druhých a v podsvětí byl jako doma. Pár myšlenek ve filmu je, ale rozbíhají se každá jiným směrem, nespolupracují na jednom velkém vyznění či sdělení. Ve filmu jsou dva momenty, které stojí za to: Za prvé, když Monty na záchodě láskyplně nadává na New York a obraz to komicky komentuje. Za druhé, když Montyho otec na konci filmu syna svádí k nenastoupení trestu a příběh nám ve zkratce nabídne alternativní verzi Montyho života. Jinak mi z filmu zůstavá ta pachuť morální neurčitosti: přece to není nehoda či nespravedlnost, když se za zločin jde do vězení!

Animatrix*****

27. října 2006 v 20:21 | Reda
Devět animovaných příběhů, každý jiný, každý svým způsobem dokonalý, jako celek strhující. Nedovedu posoudit, nakolik jsou srozumitelné bez znalosti Matrixu. Mě osobně hluboce zasáhl Matrix 1, Matrixem Reloaded jsem se pronudila, Matrix Revolutions jsem už ani nezkoušela. Myšlenky, které přinesl první díl Matrixu, to je sci-fi ve své nezastupitelné podobě, další dva díly jenom máčejí už vymáčený pytlík čaje a luhují z něj akci za akcí, ale už nic závažného.
Zato Animatrix! Druhá renesance: propracovaný "dokument" o zaslouženém (?) zotročení lidstva stroji, složený z mozaiky TV vysílání, archivních záběrů, vševědoucího komentáře. Neznámé území: o tom, jak vypadá z pohledu lidí chyba v Matrixu. Detektivní příběh, zajímavý kříženec holdu Philu Marlowovi s Matrixem. Dětský příběh: o tom, jak vlastně může být (je?) pocit dospívajícího dítěte, že je svět divný, zatraceně oprávněný: Am I Alone? A konečně Přijímací zkouška, která mě zasáhla nejvíc a která přesahuje téma Matrixu. Symbolické, surreální, psychedelické. Dojímavé a důležité obsahem, velkolepé jako je např. 2001: Vesmírná odysea. Takto s naším vědomím komunikují sny, toto se nejspíš děje v podvědomí, a takto se tedy komunikuje se stroji n-té generace, které ještě nemají duši, ale už skoro ano, a chceme-li je přeprogramovat, jde o přesvědčování obrazem a symbolem.
Animatrix budete chtít vidět víckrát!

Amores perros (režie A. G. Iñárritu)***

7. října 2006 v 14:30 | Reda
Film sestává ze tří povídek různé povahy a kvality, postupně vyprávěných, ovšem šikovně propletených, se skoky v čase. Střípky, střepy a kusy dávají dohromady celý obraz; k dokonalosti je tento postup doveden v 21 gramech. První povídka je za pět hvězdiček: Octaviova klaustrofobická situace, kdy se milovaná Susana miluje ve vedlejší místnosti s jeho bratrem, za kterého je vdaná, všichni v jednom domě. Octaviův sen, o kterém tušíme, že se neuskuteční. Bezvýchodná situace Susany, která studuje, finančně odkázaná na manžela (který ji bije), s hlídáním mimina na matku (alkoholičku) a neochotnou sestru. Zbohatnout se dá leda loupežemi nebo sázením na zabijácké psy. Celá to dusná atmosféra chudoby, bezperspektivnosti a násilí je tak silná, že jsem musela film vypnout a pokračovat další den, abych získala odstup.U druhé povídky jsem se musela ptát, jestli Mexičané jsou opravdu tak jiní než Evropané, že je nenapadne díru v podlaze, která je připraví o psa (málem), tím o vztah, tím o nohu, prostě překrýt kusem lepenky. Jinak je to ovšem pěkná zkratka o tom, jak se může všechno krásné zvrtnout v noční můru (když to nestojí na zdravých základech?). Třetí povídku nemusím: citové výkyvy nájemného vraha mi byly ukradené.

Armageddon (režie Michael Bay)

7. října 2006 v 14:25 | Reda
Možná jsme měla zrovna špatný den, ale tento film mě iritoval od začátku až do konce svou klipovitostí a svou hlučností. Neměla jsem proč mu odpustit vůbec nic, hlavně tu pitomost v samém základu filmu, že si ve vesmíru lépe povedou naftaři než astronauti, a taky žádná klišé včetně toho na konci: co takhle diváka trochu rozbrečet, obětujeme toho nejstaršího (svoje si už stejně užil).
Až úplně zapomenu, jak málo se mi film líbil, podívám se znovu

All That Jazz (režie Bob Fosse)****

7. října 2006 v 12:41 | Reda
Začátek vám připomene Chorus Line, čišela z něj příliš 70. léta, a ten anděl či co, se kterým Joe Gideon rozmlouval a bilancoval, mi nebyl dvakrát sympatický. Nedal by se vystřihnout? Ale během večera byl film čím dál lepší a vzepjal se k nejvyšším výšinám. Poslední čtvrtina je prostě bezchybná, úchvatná. Joe Gideon se radši zabíjel, než by zpomalil. Nechtěl zemřít, ale zpomalit neuměl. Posnídat efedrin a do života po hlavě, it's show time! Skvělý Roy Scheider, který mi byl nesympatický v Čelistech, kam snad vůbec nepatřil! Skvělý Bob Fosse, který to natočil o sobě.
Film, který je možno vidět víckrát a vidět pokaždé jinak.
 
 

Reklama