Minimalismus v plné kráse. Při silném příběhu - navíc takovém, který vyvolává etické otázky - je minimum peripetií a minimum dialogů to nejlepší, co pro něj můžeme udělat. Tohle není podívaná, to je film, který se prožívá. To není dílo, které se hodnotí a sleduje hlavou, ten film sleduje Vaše bušící srdce. - Zní to pateticky, ale snažím se jen popsat co nejpřesněji a nejstřízlivěji svůj zážitek.
Hrdinka chce zabít zločince. Není to pomsta, chce ho zastavit v páchání zla poté, co se přesvědčila, že policie to neudělá. Místo toho zabije nevinné, včetně dětí. Je jasné, že pro ni život skončil, s takovými muky svědomí se nedá žít, člověk nemůže spát, nemůže jíst, nemůže myslet, je to peklo na zemi. Je jasné, že cokoli bude následovat v jejím životě, bude to jen vedlejší epizoda před smrtí.
Tou epizodou je krátký (samozřejmě) a intenzivní vztah. Její přítel ji následuje osudově - zamiloval se tolik, že pouští k vodě nejdřív kariéru (pomohl vražedkyni, už nikdy nemůže být policistou), potom vše, potom život.
První část filmu je tedy pro mě o tom, že zabíjet je většinou špatné, i když má člověk dobré důvody. (Proč většinou? - Jsou snad armády složeny se zločinců?). Druhá část je o tom, že v mládí může být láska silnější než cokoli, než touha zemřít (Philippa) i než touha žít (Filippo).
Zdá se, že diváci si nejsou jistí koncem. Pro mě byl jednoznačný - v kombinaci s úvodní scénou na trenažéru helikoptéry - vlastně šlo o společnou sebevraždu. Philippa tedy jakoby vykonala trest sama na sobě, což bylo možná dokonce morálně čistší, než kdyby ji usvědčily a odsoudily zkorumpované instituce chránící drogového dealera. Filippo si smrt vybral sám, byla to jeho volba.
Zde hledá