Červen 2007

Ztracen v La Mancha (režie Louis Pepe a Keith Fulton)*****

25. června 2007 v 20:18 | Reda |  Filmy T - Ž
Možná proto, že je to dokument, už týdny na mě žádný film tolik nezapůsobil jako Ztracen v La Mancha. Kdybych měla 40 miliónů dolarů, tak je Terrymu Gilliamovi nabídnu, aby svého Quijota natočil. Začíná jako klasický film o filmu, obtíže předcházející natáčení jsou sice velké, ale až bude film hotový, tak se jim společně zasmějeme. Terry Gilliam se směje hlasitým nenakažlivým smíchem. První den natáčení první morová rána, druhý den natáčení druhá morová rána, třetí den natáčení rána třetí. Terry Gilliam se stále směje, ale smíchu se to podobá stále méně. Přitom ten film by byl nádherný! Vidíme dokonalé kresby v Gilliamově storyboardu, vidíme zkoušky obrů, vidíme řady a řady kostýmů, zástupy loutek, krajinu. Věříme Gilliamovi, že Jean Rochefort je jediný herec na celém světě, který je dost starý, hubený, charismatický a dost dobrý jezdec, aby Quijota mohl hrát. A tak vidíme, jak se jednomu geniálnímu tvůrci zhroutí sen, který by obohatil nás všechny. Nakonec on si ten film v hlavě promítal už mnohokrát a zná ho nazpaměť, to my ho nikdy neuvidíme!

Skrytá identita (režie Martin Scorsese)**

17. června 2007 v 14:04 | Reda |  Filmy Q - Š
Žádné honičky autem, žádné nekonečné přestřelky, žádní velcí frajeři odvádějící intelektuálně i fyzicky nadlidské výkony. To jsou ohromná plus, to už dnes u kriminálního filmu znamená automaticky vyšší ambice. Skvělí herci, nesmrtelný Nicholson a DiCaprio, největší hvězda filmu. Napínavý příběh. Tím končí hlavní chvála. Bohužel příliš mnoho scházelo k dokonalosti, ambice víceméně zůstaly nenaplněny. Největší prostor dostal hlavní padouch, nechutná zrůda. Jestliže mu Damon pomáhal proto, aby se s jeho pomocí dostal nahoru, nebylo jasné, jak ta pomoc vypadala a hlavně riziko bylo příliš vysoké. Psycholožka se zapletla s oběma mladými hrdiny, to měla být úspora v počtu hereček? No, já vím, že ne, ale stejně to působilo samoúčelně a chudák si s tím nevěděla rady, ostatně Damon taky ne a scénarista si taky nebyl jistý. Scénarista si ostatně nebyl jistý mockrát. Proč nezatkli Nicholsona během obchodu s Číňany? Pouze proto, že by byl konec příběhu, žádný jiný důvod policisté neměli. Proč si DiCaprio dával schůzku s Damonem na střeše? Proč si s ním vůbec dával schůzku? Jediný důvod vidím v tom, že takhle se tam mohlo sejít mnoho policistů, z nichž někteří nevěděli, která bije, a mohlo dojít k závěrečnému masakru. DiCaprio přišel o důkazy, že je policajt, neboť kromě počítače (tam stačilo zmáčknout Delete) o tom věděli jen dva lidé, jeden byl zabit a druhý dostal dva týdny volna! V podstatě celý film byl o tom, jak měl DiCaprio štěstí, že Nicholson tak dlouho nepřišel na to, že je policajt, a jak měl Damon štěstí, že policajti tak dlouho nepřišli na to, že je Nicholsonův špicl. - Přesto se ještě vrátím k pochvalám. Film neskončil happy endem, což korespondovalo s celkovou atmosférou. DiCaprio, který zraje jako víno, byl tím, co drželo film pohromadě. Jeho od začátku zpackaný život, jeho usilovný boj o opuštění prostředí, ve kterém vyrůstal, odvaha, zoufalství i strach, které ho provázely po celou dobu, kdy hrál roli gangstera v Nicholsonově bandě, přičemž tuto roli si nevybral, nýbrž k ní byl přinucen, to patřilo ke kladům, které pozvedly film o třídu výš. Ovšem Oskara bych filmu nedala ani náhodou.

Šťastni spolu (režie Kar-wai Wong)***

17. června 2007 v 14:02 | Reda |  Filmy Q - Š
Pokud nebylo jasné před začátkem filmu, že název bude ironický, je to jasné během prvních metrů filmu. Po první scéně odchází běžný mužský divák na nejvyšší míru znechucen, brzy nato všichni ostatní běžní diváci. Se vztahy homosexuálních mužů mají problém zejména heterosexuální muži, tak si myslím, že nejvíce si film prožijí a porozumí mu ženy. Ti dva jsou osamělí mezi většinovou společností už pro svou jinou sexuální orientaci a tuhle vykořeněnost několikanásobně znásobí fakt, že se octnou v Argentině. Malér je navíc v tom, že nedokážou žít spolu ani jeden bez druhého. Ten kolotoč rozchodů a nových pokračování je zdánlivě nudný - pro diváka s nějakou životní zkušeností je to ale přesné zachycení skutečnosti: někdy prostě nejde ani pokračovat ani skončit a člověk tak dlouho zkouší oboje, dokud se akutní bolest nepromění v chronickou a ta neotupí na snesitelnou míru.
Postavy jsou skvěle zahrané a skvěle vybraní představitelé: jeden melancholický a hluboký, druhý povrchní floutek a zlodějíček. Zatímco první trpí neustále a vidíme to na něm, druhý nejspíš svým chováním bolest maskuje. Když víme, že jeden z herců spáchal pár let poté sebevraždu, jsme si jisti, že to byl "melancholik". Život ale není tak lehce čitelný - byl to ten druhý.
Změny barevnosti a vložené scény ilustrující emoce a nálady spolu s hudbou vtahují diváka do příběhu; nejvíce jsem ale ocenila zvláštní způsob vyprávění, kdy scény nemají pointu, situace končí dřív, než jsou dořečeny - i když děj plyne pomalu, divák je jaksi stále v napětí.

Střílejte na pianistu (režie François Truffaut)***

17. června 2007 v 14:01 | Reda |  Filmy Q - Š
Stejně jako v dalších filmech francouzské nové vlny, hrdina jakoby neměl vlastní vůli, vlastní život, nechává se strhnout okolnostmi, nikoli osudově, ale jako by na tom stejně nezáleželo. Jde o život, ale film není úplně vážný, vrahouni nejsou zarputilí, nýbrž žvaní o sto šest. Bratři zločinci jsou sympatičtí - tedy to není žádná nová tradice. Přestřelka vypadá amatérsky, ale proč by neměla, není každý profesionálním zabijákem. Ani smrt se tu nebere moc vážně: takové věci se prostě stávají. Odrhovačka, kterou hraje v baru hrdina stále dokola, mi nepřestává znít v uších. Život jde dál… Trochu parodie na gangsterku, trochu drama, film je nejlepší tam, kde je nejvíc psychologický: slyšíme, co si hrdina myslí a koukáme, jak se to projeví v tom, co udělá.