Můj první Kim Ki-duk. Moje pocity jsou směsí fascinace a protestu. Fascinující jsou záběry přírody. Pohledy na tentýž přístřešek uprostřed téhož jezera obklopeného týmiž horami, v různou denní a roční dobu, jsou tak dokonalé, že se jim vyrovná jen čínská kresba několika tahy štětcem. Bohužel mě více dojímá příroda, která vypadá méně jako krotká zahrádka. Fascinující je příběh, krystalicky čistý, v jeho centru dobrý moudrý starý muž. Zdánlivě! Co je na tom moudrého vychovat chlapce zcela stranou od lidí a v nejcitlivějším věku ho vystavit déletrvající celodenní těsné blízkosti dívky, která je krásná a psychicky labilní. Nemuselo to skončit tragédií, ale skončilo a kdo by se divil! A potom ten konec starcova života - to je běžný postup buddhistických mudrců uklidit svoji mrtvolu tím, že provedeme sebeupálení na hranici? Tak brutální konec přece nemůže být zakončením moudrého a uměřeného života. A koloběh se opakuje, bývalý vrah se zabydlí v opuštěném svatostánku, koná pokání a - vychovává malého chlapce. Zajímavý, exotický příběh plný exotických předmětů a úkonů, v idylickém lůně přírody. Výbuchy brutality nás průběžně burcují z poklidu, do kterého nás krása přírody a zanedbatelný počet postav ukolébává.
Zde hledá