Vzpoura (režie Masaki Kobayashi)*****

18. září 2007 v 19:19 | Reda |  Filmy T - Ž
Možná jsem právě viděla nejlepší film svého života. Myslela jsem, že Kurosawa jako velikán ční nad svými japonskými kolegy, ale Kobayashiho vzpoura je působivější než všechny Kurosawovy filmy dohromady. Možná prostě proto, že ten příběh je tak univerzální, tak srozumitelný, blízký i těm, pro které jsou samurajské bitvy mečem stejně vzdálené jako souboje světelnými meči v Hvězdným válkách.
Japonsko, extrémně hierarchizované a ritualizované ještě dnes, by bylo ve středověku pro dnešního Evropana peklem na zemi. Každý človíček byl součástí nesmiřitelného mechanismu a měl na vlastní život tak strašně málo prostoru mezi mantinely! Tak přesně a přísně bylo předepsáno, co a jak má dělat, co, komu a jak má říkat. Jistě to mnohým život usnadnilo, nenesli žádnou tíhu rozhodování, měli život nalinkovaný. Pokud ale na vrcholku mašinérie stanul tyran, neměl ani samuraj víc práva na citový život než otrok v starověkém Římě. Natožpak žena, se kterou se nakládá jako s předmětem, bez mrknutí oka musí opouštět své ještě kojené děti.
Celý příběh je poskládaný jako náhrdelník z diamantů, divák nevydechne ani na chvíli, osudové kolo příběhu se neúprosně otáčí a utahuje šroub. Když si představím, kolik trapných ubrečených, ukřičených a polopatických, slzy diváka marně ždímajících scén by bylo v hollywoodském remaku Vzpoury (a hrál by tam Cruise, Cage, Clooney…), dělá se mi zle. Toshiro Mifune v hlavní roli, geniální v Kurosawových filmech, se zde překonává. V první třetině, kdy představuje člověka rezignovaného v nešťastém manželství a v službě tyranovi, je nevýrazný a nerozeznatelný od ostatních postav. Čím více se probouzí k životu - i když je mu jasné, že to probuzení k životu ho bude nejspíš stát život - tím zřetelnější postavou se stává. Nakonec z něj čiší taková síla, že tomu věříme, když likviduje desítky soupeřů v závěrečném krveprolití. Yoko Tsukasa hraje taky úžasně. Japonská dívenka, loutka cupkající malými krůčky, krásná, zdvořilá a milá, klame tělem. Ani to nejdrsnější vydírání ji nedonutí, aby zradila samu sebe. Jak šťastni jsme tady v naší útulné zemi a útulné době, že pokud se rozhodneme nezradit sami sebe, nemá to krvavé důsledky.
 

Štěstí (režie Bohdan Sláma)***

18. září 2007 v 19:13 | Reda |  Filmy Q - Š
Štěstí je dobrý film, kterému jen pár kousíčků schází k dokonalosti. Nemůžu ho srovnávat s ostatními současnými českými filmy, protože se jim většinou vyhýbám, ale jistě se mezi nimi tyčí jako velikán. Snese daleko náročnější srovnání. Konečně (opět?) český film, ze kterého nečiší záměr udělat jakýkoli film, nýbrž záměr udělat právě tento film. Jinými slovy záměr něco sdělit. Taťána Vilhelmová hraje dokonale (bez sebemenší vady na kráse jejího výkonu). Scény z manželského života Polívka - Stašová jsou přesné (až na přehrávající Stašovou). Aňa Geislerová je naprosto věrohodně šílená. Příběh se odehrává v nehostinném prostředí panelákových rodin s výhledem na tepelné elektrárny (pár z těch mnoha záběrů bych ale vystřihla, vlastně mohl stačit jeden). Nižší až nižší střední třída - to je osvěžující po věčných napucovaných Pražácích v českých filmech. Herci mají minimum make-upu, což filmu dodává věrohodnosti, Taťána je tím pádem opravdu obyčejná a Aňa opravdu nemocná. A to nejdůležitější: poselství filmu, jak jsem ho viděla já: To jediné, co je v životě důležité, jsou vztahy. Ke štěstí stačí málo: jídlo, střecha nad hlavou - a lidi. Člověk nemusí být nesobecký světec, aby cítil, že jsou situace, kdy nemůže jinak, než konat dobro. Konání dobra je zřídka odměněno pochvalou a vděčností - pochvala, vděčnost, poděkování, to opravdu není důvod, proč lidé dělají dobré skutky, ty důvody jsou mnohem hlouběji.
PS: Pro zájemce ty scházející kousíčky: Proč děti musí vždycky do vany, když se má symbolizovat láskyplná péče? Příliš mnoho kouřících komínů. Příběh je skvělý, život píše příběhy daleko "vykonstruovanější" - jenomže to prostředí není tvůrcům nejspíš důvěrně známo, takže nepůsobí do detailu autenticky, jakoby ten svět měl málo detailů a málo postav.

Ztraceno v překladu (režie Sophia Coppola)**

18. září 2007 v 19:11 | Reda |  Filmy T - Ž
Jen málokdy se můj názor tak zcela míjí s názorem prakticky všech, kdo ho viděli. Krásný, lahodný, … blaženost, film dojal, film jsem si zamiloval… to jsou přívlastky, kterými diváci hýří, recenzenti jsou taky nadšení. Ne že bych si myslela, že je to úplně špatný film. Bill Murray je boží coby vtipný a moudrý herec na prahu zralého věku. Ale: asi každý z nás se ocitl na hotelu v cizím městě, bez rodiny a bez přátel, a zachvátila ho hotelová nuda, ve které byl ponechán sám sobě. Ale natočit o tom film je tak nudné jako hotelová nuda sama.
Navíc je zhoubné vytvářet iluze, že existují takové vztahy, jaký film popisuje: stárnoucí muži, jakož i ženy, jsou zřídka vtipní a moudří a zároveň si nejistí obsahem svého života a svého já vůbec. Poslední dobou využívají režiséři Billa Murraye pro postavy se zajímavou fasádou, která naznačuje hloubky, jež v postavě ale absolutně nejsou. Jestliže jejich vztah nebyl sexuální, dovede si někdo představit stejný film se stárnoucí vtipnou a moudrou herečkou v depresi a její setkávání s mladým čerstvě ženatým klukem? Nebylo by to DIVNÉ a navíc i trošku, tak nějak, NEPŘITAŽLIVÉ?
 


Ďábel nosí Pradu (režie David Frankel)**

18. září 2007 v 19:07 | Reda |  Filmy B - D
Prostinký příběh s morálním poučením je pouze záminkou pro velkolepou přehlídku hader, pásků a bot. Ovšem Meryl Streepová je geniální herečka a této banalitě dává když ne hloubku, tak jediné okamžiky napětí: zajímá nás, jak se tato bestie se špetičkou lidskosti v srdci v té které situaci zachová. Anne Hathawayová je skvostně pěkná tvářička, ale nehraje tu nic. To že má být inteligentní dívka, osobnost s vlastními zajímavými názory? Ať je hrdinka šťastná, ať je zoufalá, ať stojí před životním rozhodnutím, Anne Hathawayová leda nasadí roztomilý kukuč a vykulí oči. A muži, ti slouží v celém příběhu jen jako vycpávka.

Temný obraz (režie Richard Linklater)*****

8. srpna 2007 v 11:54 | Reda |  Filmy T - Ž
Varování: tato minirecenze bude extrémně subjektivní a nemůže nikomu posloužit jako vodítko. Jednak pokládám sci-fi literaturu, je-li kvalitní, ze elitní výsek literatury. Jednak mezi sci-fi autory obzvlášť miluji Philipa K. Dicka, mystika a vizionáře. Od filmu Sním či bdím? (Waking Life) obdivuju Richarda Linklatera a rotoscoping mám za geniální metodu, která slučuje přednosti hraného filmu (výrazový rejstřík skutečných představitelů) a filmu animovaného (který příběh zevšeobecňuje, přibližuje literatuře v tom smyslu, že nechává prostor pro divákovu fantazii). A od filmu Constantine mám slabost pro Keanu Reevese a jeho magické kouzlo a oduševnělost, což z něj obojí jaksi vyzařuje (a to i tehdy, je-li nakreslený).
Film Temný obraz podle stejnojmenné knihy P. K. Dicka je "zčásti sci-fi, trochu detektivka, trochu komedie a režisér Linklater se nikdy nemůže rozhodnout jen pro jednu polohu" (Karolína Zalabáková). A proč by se rozhodoval, když může mít všechno ku prospěchu výsledku! Je to především o vnímání reality, pod vlivem drog a pod vlivem s drogami bojující společnosti, která staví své protidrogové hlídače do situace, že neznají jeden druhého, takže nakonec není jasné, kdo je sledující a kdo sledovaný, a slabší povahy to psychicky neunesou. Že je protidrogová léčebna největším tajným producentem drog, to je třešnička na dortu, která celý příběh krásně zacyklí. Nádherně otevřený konec, kdy příběh sice skončí špatně, jak jinak v neutěšeném světě plném fízlů a feťáků, ale s malilinkým světýlkem naděje v podobě modré květinky, kterou si z důvodu jen podvědomého zastrčí zcela vyhaslý hrdina tajně do boty.

Italština pro začátečníky (režie Lone Scherfigová)***

30. července 2007 v 22:34 | Reda |  Filmy I - M
Není to romantická komedie a není to černá komedie. Není to vůbec komedie a humor by ten film zabil. Šedivé dánské městečko, možná periferie města. Nikdy nesvítí slunce. Hrdinové po třicítce, jejich rodiče nesnesitelní a nemocní, přesto oplákávaní, když zemřou. Stále bez partnerů (nebo už) a bez solidního zaměstnání či kariéry. Nešikovní, nesmělí, vyděšení, tak trochu smolaři, ale nevzdávají se, ještě stále mají budoucnost před sebou! Velmi autentické, takové životní úseky prožívá snad každý. Předpokládám, že film vyžaduje od diváka už nějakou životní zkušenost, aby si první dvě třetiny filmu "vychutnal", aby procítil, jak obrovské drama se vlastně v jejich životě odehrává - úsilí udělat ze svého života něco, s čím budou spokojeni, se může už brzy změnit v rezignaci.
Pomalé tempo, žádná hudba, žádná kouzla s kamerou, herci nenalíčení a neučesaní tak, aby byli za krasavce, zato hrají, jako byste koukali na opravdový život. Předpokládám, že takhle má vypadat film s osvědčením Dogma 95. Bojíte se, že hrdinové víc smůly už neunesou, a doufáte, že se tvůrci filmu slitují a alespoň některým z nich se otevře nějaká perspektiva.
Ovšem to, co následuje, to je konec k nějakému jinému filmu. Jako když toužíte po kopečku zmrzliny a musíte jí sníst celý kýbl. Je jí tolik, že už vůbec nechutná a je vám jedno, jakou má chuť. Nečekané dědictví, všichni smolaři na jednom zájezdu, kde se úhledně a šťastně spárují a pohádky je konec.
I tak je to ale nadprůměrně dobrý film, dojímavý a moudrý. Optimistický konec je možná méně umělecký, ale jako návod k životu praktičtější.

Kam dál